Klíčové věci
- Zákon o digitálních službách by zakázal některé, ale ne všechny, cílené reklamy.
- Legislativa se zaměřuje také na projevy nenávisti a padělané zboží.
- Evropský parlament zatím schválil pouze návrh zákona.
Evropský parlament schválil návrh zákona o zákazu cílených reklam, ale není to tak skvělé, jak to zní. Zákon o digitálních službách (DSA) omezuje používání některých citlivých informací pro cílení reklam. Umožňuje také uživatelům odhlásit se ze sledování a může donutit platformy jako Facebook a Twitter, aby odstranily nelegální obsah, nenávistné projevy a další. Návrh byl schválen 530 hlasy pro, 78 proti a 80 se zdrželo hlasování, což je tak blízko k sesuvu půdy, jak byste mohli doufat. Marketingoví experti a akademici však tvrdí, že navrhované zákony zacházejí příliš daleko a ne dostatečně daleko. „Zákon o digitálních službách, který byl zahájen v roce 2020, nezakazuje cílené reklamy přímo. Zakazuje cílení reklam na základě „citlivých“ údajů, jako je sexuální orientace, náboženství a rasa,“ Matt Voda, generální ředitel online marketingové společnosti OptiMine. , řekl Lifewire prostřednictvím e-mailu. „Je to důležitý krok v oblasti ochrany soukromí, ale jde jen tak daleko z hlediska sledování a cílení.“
Špatné reklamy
Reklamní průmysl používá sledovací reklamu už roky a zdá se, že se cítí oprávněn pokračovat, ale to neznamená, že by měl. Technologický expert John Gruber přirovnává námitky reklamního průmyslu k „žalování zastaváren, aby zabránily policii zasáhnout proti vlně vloupání“. Ale příliv se konečně obrací. Tato legislativa je začátkem kontroly invazivních praktik reklamních společností jako Google a Facebook a vykonáváním určité kontroly nad tím, co mohou sociální sítě zveřejňovat. Právě teď si tyto převážně americké společnosti dělají, co chtějí, kdekoli na světě, a do značné míry ignorují důsledky. Ani miliardová pokuta není pro tyhle monstra nic moc. Zákon o digitálních službách, který byl zahájen v roce 2020, nezakazuje cílené reklamy přímo. Tím, že se Evropa bude zabývat samotnou technologií cílení reklam, by mohla tyto praktiky nepřátelské vůči soukromí od základu přerušit. To je každopádně teorie. „Pokud se domníváte, že ‚soukromí‘ zahrnuje také blokování reklam, které jsou cíleny na základě sledování chování spotřebitelů na internetu, jejich zájmů nebo jiné online aktivity, DSA ničemu z toho nebrání,“ říká Voda. „Například, když si prohlížíte online informace o „změně zaměstnání“ a pak se vám na vašem firemním notebooku zobrazí cílené reklamy na „změnu zaměstnání“, tyto soukromé (a velmi citlivé) informace a cílení reklam by byly podle těchto nová pravidla.“
Příliš daleko, ale ne dost daleko
Je zřejmé, že potřebujeme legislativu, která by uvázala velké technologie na vodítku namísto dosavadního inovativního přístupu. Nejtěžší je to udělat. Dosah těchto společností je tak obrovský, že místní zákony často sklouzávají. Namísto řady menších, více zaměřených zákonů se DSA snaží opravit příliš mnoho najednou a nakonec věci zamotají. „Problémem a tím, kde se technologické společnosti budou snažit proti novému návrhu zákona bojovat, je to, že vlády jednají spíše jako pily než jako skalpely,“ řekl webu Lifewire e-mail Andrew Selepak, profesor sociálních médií na Floridské univerzitě. „Potřebujeme další technologickou regulaci, ale navrhovaný zákon je příliš široký,“ pokračoval Selepak. „Navrhovaný zákon by zabránil technologickým společnostem používat citlivé informace, jako je sexuální orientace nebo náboženství, pro cílené reklamy. To by však mohlo znamenat, že skupiny jako katolické charitativní organizace nebudou moci vytvářet reklamy zacílené na katolické farníky nebo GLADD nebude moci používat cílené reklamy k oslovení mladých lidí.“ lidem nabídnout pomoc.“ Když se člověk dostane hlouběji do návrhů zákona, začne to vypadat trochu nesourodě. Proč jsou cílené reklamy spojeny například s kontrolami nenávistných projevů? Je to skoro jako by zákonodárci považovali velké technologie za jediný problém, spíše než za mnoho problémů, které prostupují všechny aspekty života. „Navrhovaný zákon by také vyžadoval, aby technologické společnosti odstranily nenávistné projevy,“ říká Selepak. „Ale kdo by určoval, co tvoří nenávistné projevy? Technologické společnosti? Jednotlivé země? Evropský parlament? Byly by nenávistné projevy omezeny místními zákony, které by umožňovaly různý obsah v různých zemích, nebo by se technologické společnosti musely řídit nejpřísnějšími nenávistnými projevy?“ zákony kdekoli na světě?“ Než se zákon stane zákonem, zbývá zodpovědět mnoho otázek, ale toto je alespoň začátek. A k tomu docela dobrý.